• Trenérka – co to je, začátky, omyly, pokusy, výsledky
  • Pohyb – co mě naučili ve škole trenérské, jak je důležité pokračovat v dalším studování

Pokus číslo 1

Začala jsem cvičit kvůli nesouměru postavy. Zadek a nohy byly od nějakých 18ti širší neúměrně vršku mé postavy. Úplně první návštěva v posilovně byla s kamarádkou v mých 18. Byly jsme tam asi 3 hodiny a dělaly snad sto cviků, několikrát za námi přišel trenér a smál se, že budeme mít svalovou horečku. Haha, já to přece věděla, že ne i když necvičím :). Druhý den jsem nemohla chodit. Šílenost.

Další pokus už byl s trenérem, usoudila jsem, že se nechci zničit, ale něco naučit. Trénoval mě kluk, který mě vždy posadil na nějaký stroj a řekl, tohle dělej, tak jsem dělala něco na stroji, nevěděla jsem co dělám, ale věřila jsem mu. Požádala jsme o plán, který mě stál 500,- a já v něm nerozumněla asi polovinu slov. Nemazal se s tím a v rychlosti mi vše vysvětlil, za hodinu jsem zase nevěděla nic.

Další rady, další trenér – rady zněly zvětšit vršek (nabrat svalovou hmotu) a zúžit spodek, ptala jsem se, půjde to vůbec? Prý ano. Tréninky 5 – 6x v týdnu nejméně hodinu, do toho hodně striktní jídelníček. Trénink byl zaměřený klasicky, sed lehy, dřepy, nějaké stroje. Zhubla jsme hodně, ale i svaly a postava nebyla o moc pevnější na těch místech, kde jsme to potřebovala nejvíc. To jsem tehdy netušila a nikdo mi to neřekl, že prostě neumím správně zapojit svaly. Počítalo se jen opakování, tenhle cvik je na tohle, čas (nejméně hodina) ztrávený cvičením a to, že ze mne lilo.

Období kdy jsem si dělala trenérský kurz – pro mne zlomový, chtěla jsem strašně moc být trenérkou, pomáhat lidem k hezčímu tělu (taky sobě :)), moc se mi to líbilo. Byla jsem v klasické kulturistické škole Petra Stacha, kde ale přednášeli zajímavý lidé, kteří toho měli už spoustu za sebou. Bavilo mě to, zajímalo a byla tam dobrá parta. Takže vzhůru do cvičení.

Pokus číslo 2

To už jsem byla trenérka a začínala vést klienty. Měla jsme štěstí, že od začátků, kdy jsem trénovala jsem se dostala k lidem, kteří tomu nejen rozumněli, ale pořád se chtěli zlepšovat. Spolupracovala jsem s fyzioterapety, procházela školeními a začala jsme získávat jiný pohled na cviky a pohyb sám. „Takže jsem byla strašně chytrá a všemu už jsem rozumněla :)))“ Do toho se mi přimotala možnost jít na soutěž. Tým trenérů mě přihlásil a začaly moje drsnější tréninky. Měla jsem měsíc a půl na to dostat se do nejlepší formy, jaké jsem byla schopna. Takže spalovače, BCAA, proteiny, neskutečná dieta, tréninky 6x v týdnu, někdy i dvoufázové a už se zkládaly z hodiny posilování a potom hned 45 min cardio. Dělávala jsem i přes sto výpadů, do toho skoky, věřila jsem, že mám systém a dřela jsem i když se mi po tréninku dělalo zle. Všichni jsme si klepali na záda jak jsem dobrá a ostatní dřeli taky, i když ne v takové míře. Zhubnula jsem strašně moc, byla jsem vyčerpaná, ale vypadalo to docela dobře. Že jsem neměla pořád zpevněný zadek jak jsem si přála, mě ale štvalo pořád. Takový dřiny, takové energie a výsledek pro mě pořád neuspokojivý. Po soutěži, kde jsem se dostala do finále jsem přibrala zpět asi 5 kg, nic drastického, ale z vyčerpanosti jsem se dostávala déle. Dostkrát jsem i onemocněla – jako že cvičením má člověk být zdravější že :). Tušila jsem, že jsem to asi většinou přepálila, ale nechtěla jsem si ulevovat, protože pak to přece nemá cenu :))))).

Pokus 3

Trénování s fitnesskou, která jezdila na soutěže fitness. Nejdřív si mne prohlídla, prý s tím zadkem nic moc neudělám, široká pánev, trochu mi kazí postavu, ale stejně to zkusíme –  Přesně si vybavuji chvíli, kdy jsme dělaly statické výpady a já se ptala jestli mě má tolik bolet přední stehno. Prý mám cítit zadek a je divné, že ho necítím. Aha, tak to je asi ve mně :). To byl mazec, jely jsme tak těžké tréninky, že jsem druhý den třeba nemohla vlézt do vany. Prý to rozhýbu, pořád rvát zátěže, přidávat si a strava? K snídani grapefruit, svačina protein, oběd suché kuře, prostě drasťárny. Pořád jsem si říkala, sakra to to fakt nejde jinak? Jako jíst víc co chci a cvičit ne tak brutálně? No prý to nejde. Pořád mi to nějak vše nesdělo, mátlo mě i to, že fitnesska byla zároveň fyzioterapeutka, ale pořád ji bolela záda. Prý je to prostě oběť tomu stylu cvičení. Hmm, ale takhle jsem to já nechtěla.

Pokus 4

Cvičila jsem asi 4 – 5x v týdnu, většinou silové věci na strojích, do toho spinning, občas nějaké skupinovky, strašně moc jsem dřela nohy a vždy se mi dařilo zhubnout je, když jsem přidávala aerobní činnost a držela nějaký režim v jídle. Tohle smíš a tohle ne. Stejně tak jsem pořád cvičila. Na zadek jsou přece skvěléé dřepy a výpady, tak jsem jich dělala opravdu stovky. Výsledek zpevnění v jaké jsme doufala , mě stále vůbec neuspokojoval. Ale já celé roky pátrala, co se jak dělá, jaké cviky volit, proč mi něco funguje a něco ne, jaktože to každému klientovi nesedí atd.. Pořád jsem se posouvala dál a vzdělávala dál, do toho stálá spolupráce s fyzioterapeutkou. Strašně mě dostal jeden můj klient, který se mě zeptal. Když jsi trenérka, proč neuděláš něco s tím zadkem :), jo, co na to říct, já dřela jak blázen a stejně mi to nešlo. Ale někomu to fungovalo, tak jaktože mne ne?

Lidé soudí jen to co vidí, nevidí z čeho jste začínali, co máte za sebou.

Pokus 5

Jiné fitko, ještě lepší vzdělávání, nové informace, nové postoje ke cvičení, začala jsem se o hodně více zajímat o střed těla, z kterého ten pohyb vychází. Zkoušeli jsme pro mne nové cviky a já byla překvapení, že je to pro mne tak těžké, vždyť tak dlouho cvičím a na strojích, se zátěžemi, i bez nich, tak jaktože něco neudělám?

No, protože používám svaly úplně jinak, než jak se mají zapojovat a jde jen o srovnání těla před daným cvikem. Aha, jak to že mi to někde neřekli?   – Tak jsem se tak nějak srovnala a cvičila jsem jinak, lépe, ale ještě to nebylo ono. Já ještě nevěděla, že samotné rovnání se potřebuje trénovat a  trénovat i svaly přesně k tomu rovnání.

Jasně znám anatomii a ty pohyby, ale praxe a cviky se liší. No a taky mě to moc nebavilo jen se rovnat a přitom nedřít cviky. Vždyť to pak k ničemu není. Nevěděla jsem, že si jen brzdím cestu.Takže nastal malý guláš a hledání zase lepších pozic, jiných cviků, varianty cviků. Pořád jsem zkoušela různé varianty, stále mě hnala nespokojenost. Probírání s kolegy co je lepší cvičit a co ne, ty rady a názory byly vlastně pořád stejné, hodně opakování na nohy, málo na vršek, hlavně cvičit hodinu atd… Důraz na věci, které, což jsem později stále častěji zjišťovala, jsou důležité až po tom. Po čem? :). Po naučení se pohybu, ovládání těla, svalů úplně vědomně. – No jo ale co to znamená?

Pro mě to byl zase nový rozměr cvičení, vnímání pohybu a těla. Zaměření se na dýchání a narovnávání. Když jsem se správně srovnala ve výpadu nebo dřepu, zase bylo těžší ho udělat, nešlo mi to moc dobře. Udělala jsem třeba 4 a byla jsem hotová :). Cviky na břicho – úplně nově pojatý pohyb, vlastně jen statická pozice a já se rozklepala jak blázen. A zase takových let cvičení a pořád neumím ovládat pořádně tělo? No evidentně ne, protože jsme nešla od středu, od hloubky, a když tak jen hodně okrajově a pořád jsem dávala přednost ostatním cvikům, co víc bolí a jsou „účinnější“. Ano, když je děláte správně.

Takže teď cvičím tak, že se neohlížím na počty, na daný počet cviků. Technika, technika, rovnání :))). Cvičím pocitově, kolik toho zvládnu. Někdy mám chuť si přidat, přidám. Někdy mám chuť se jen protahovat, tak to dělám. A jediné pravidlo mám. Pohyb nevynechávat. Ať je to třeba jen protahování, nebo chůze, v každém týdnu něco dělám, nejméně 2 dny. Nebičuji se časem. Někdy mám týden náročný a cítím to, tak se třeba jen 10 – 20 min zaklušu a pak protáhnu. Prostě jen nevynechám.  Nejvíce si dávám 4 dny, abych mohla regenerovat. Propojuji chůzi, klus, posilování, protahování, dynamiku. :) A to mě baví :)), výsledky jsou nesrovnatelné s dřívějškem. (Dělám toho méně, ale lépe :))). Nemocná nebývám, energii od pohybu dostávám a většinou mám chuť se zlepšovat, přidávat si. Takže své tělo pořád objevuji :)).