Jak jsem se stala mámou a na pohyb jsem měla málo času

Když se narodila Niki, život byl vzhůru nohama. Cvičit jsem asi půl roku nemohla. Komplikovaný porod, hned druhý den operace slepého střeva, takže pobyt v nemocnici se mi prodloužil… a pak jsem cvičení obtížně stíhala. Bylo to hodně nepravidelné. Když už jsem šla cvičit, tak jsem si chtěla dát do těla (dohnat to, teď se tomu musím smát, protože nic dohnat nejde, ale to jsem nevěděla, no asi jsem to spíš nechtěla slyšet :))) a nezřídka jsem po pár pokusech onemocněla. Pohyb, místo aby mě nabíjel, mě občas vyčerpával. Musela jsem se do toho nutit, nechtělo se mi, ale já se překonávala a tak jsem dokola začínala a přestávala. Klientům jsem říkala jiný recept. Ať jdou pomalu, ať cvičí třeba jen 15, 20 min. Věděla jsem, že je to správně, Ale sama jsem se toho nedokázala docela dlouho chytit. Byla jsem naučená, byl to vlastně zlozvyk že když se jdu hýbat, tak aspoň hodinu, musí ze mne lít, kolik musím mít opakování. Přitom, já to cítila, tedy tělo cítilo, že už nemůžu, že je to jinak. Měla jsem takové zlomové okamžiky. Když jsem dělala dřepy a představovala si, jak mi to pomáhá na zadek, tak si říkám, joo ještě 10 :), protože chci mít hezký zadek :)).. Ale já už nemohla. Cítila jsem, že už je nedělám dobře. A kdo řekl, že ještě 10? Uvědomila jsem si, jak mě ještě pořád ovládají nastavené počty, to že někdo někde s jinou kondicí a jiným svalovým vybavením řekl, že dřepů se má dělat alespoň 20. V tom momentě jsem se rozhodla, že poslechnu svoje rady, to jak se cítím. Ten den už jsem přestala. Chtěla jsem se na další cvičení těšit a ne se nutit. Od toho tréninku, když cítím, že jsem slabší, nepřemáhám se. Odměnou mi je, že síla mi začala pomalu růst a já s chutí toho dělám víc. Mám týdny, kdy mám menší sílu, tak klidně cvičím méně, kratší dobu, víc se protahuji atd… Tím pádem nevynechávám cvičení. To je totiž důležitější, než to jak dloho cvičíte, nebo kolik opakování uděláte.. Pozornost jsem naprosto zaměřila na detaily. Hodně se u posilování rovnám. Dávám důraz tam, kde se většina nezdržuje- rovnám chodidla, páteř, zkouším zatínat a povolovat jednotlivé svaly při daných cvikách…Př: při dřepu buď důraz na nohy, nebo na břicho, nebo nechám vše volně a jen držím rovně páteř a chodidla. Skáče to tam potom samo :).

Vždy když mi něco nejde, tak to začnu víc trénovat. Třeba výpady pro mne byly fakt šílený, bolely mě vždy přední stehna, (cvik na zadek a celé nohy že :)), tak jsem zase opakovaně pozornost zaměřovala na břicho, zadek, rovnání těla, pánve, chodidla.. Chvíli jsem si musela zvykat na to, že hned neudělám ten pohyb, ten cvik. Že opravdu účinnější a rychlejší je srovnat se. Učí mě to trpělivosti. To se mi líbí, protože ta je potřeba ve všem, v čem se chci zlepšovat. Trvalo mi to asi tři měsíce, než jsem to cítila jinak, ale teď už tělo dělá cvik úplně jinak. Zabírá celá noha, cítím zadek a začala jsem je mít ráda :).

Tělo , když rovnáte, začnete ho používat jinak i v běžném životě. Při chůzi aniž byste si to uvědomovali, používáte svaly lépe, zatěžujete jiné části těla. Když necvičíte, nevědomky si pořád utvrzujete stereotypy pohybu, které pro vás nemusí být správné. Pokud často sedíte, nebo stojíte, tělo si ulevuje a začne používat jiné svaly více než je pro ně dobré. Vznikají pak bolesti zad, hlavy kloubů. Ovšem tyto stereotypy přenášíte do všech pohybů co děláte. Ve sportu, v jakémkoliv cvičení, které děláte bez soustředění se na daný pohyb. Ať se to týká běhu, chůze, posilování, skupinových lekcí atd.. Proto, když už zacílený pohyb, jako je posilování, je potřeba vědět jak s tělem zacházet, ať ta energie a čas, který tomu věnujeme za to stojí :)).