Dnes jsem odcházela z bytu a nechala jsem tam neumyté nádobí. Normálně to nedělám, nemám to ráda, ale dnes jsem chtěla tu prvotní energii dát sobě. Mému tělu, mé duši. Uvědomila jsem si to nastavení v nás. Úklid doma pokládáme za samozřejmost. Je to vidět, když je neuklizeno, necítíme se v tom dobře. Neuvědomujeme si, že na těle je to vidět úplně stejně. Jak často uklízíme v sobě, ve svém nitru? Jak často si dovolíme pro své tělo něco dělat?

Všichni lidé se kterými mluvím, nebo pracuji, vědí po čem se cítí dobře, co mají dělat. Přesto to nedokážou dělat pravidelně. Ať se to týká pohybu, nebo jídla. Všichni víme, že si máme čistit zuby, mýt se atd.. Jsou to tak hluboce zakořeněné návyky, že je děláme automaticky. Je to dáváno výchovou.S pohybem a jídlem, ale jako kdybychom neustále bojovali. Nepřikládáme tomu takovou důležitost. A když ano tak zase přehnanou, na úkor jiných věcí. Balanc mezi tím chybí. Tohle nám ve výchově většině možná chybělo. Když jsem vyrůstala, nebylo ještě takové povědomí o tom co jíme, co to způsobuje.

Pohyb se ze zábavné formy přesunul buď do soutěžení nebo do něčeho co „musíme“. Ztratila se radost a lehkost z tak přirozených věcí. A dělá se z toho povinnost. Musíš, nesmíš, měl bys…Dobré je to a to.. Většina věcí je jen bussines. A samozřejmě proč ne, každý se nějak živíme. Horší je, když se věci přestávají dělat kvůli lidem a stojí to jen na tom jak vydělat více peněz. Tento fenomén prorostl do světa pohybu i výživy. Místo nacházení svých sil, jsme spoutáni pravidly jak se co má a nemá. Pohyb se spatlal už v něco co snad ani není přirozené. Stále novější styly a jejich propojování zajistil to, že můžeme úplně všechno. Je jedno jak na tom jste, můžete si zajít na těžkou hodinu posilování, pokročilou jogu, pilates, které je dnes spíš paskvilátes. Potom jsme neustále překvapováni, že pohyb nefunguje tak jak má. Nectíme a necítíme své tělo a tak zkoušíme vše možné.

Je to i můj případ. Prošla jsem snad všechny styly co znám fitness, jogu, pilates, fyzioterapii, všechny možné skupinovky i osobní trenéry atd… Měla jsem ve všem takový guláš a výsledky neuspokojivé, že jsem měla chuť s tím několikrát seknout. Ale stále se ve mně ozývalo, že to musí být ještě nějak jinak. Že to přece nemůže být jen o dřině a odříkání, abych měla nějaké výsledky. Musí existovat příjemnější a přirozenější cesta.A taky, že ano. Jen jsem musela opustit všechny svoje návyky a dogmata, které jsem za ta léta o pohybu a jídle nasbírala. To co se na nás line ze všech stran z internetu, médií, všude. Jako nejméně 15 opakování, určitý počet cviků, když necvičíš aspoň 40 min, nemá to vůbec cenu, musíš držet nějak jídlo, nejez po páté, jez 5x denně atd atd.

Bylo toho tolik, že jsem se až musela smát, když jsem si uvědomila, v čem se sami držíme. To je straaaaašně vyčerpávající tolik pravidel… A tak jsem to začala dělat jinak a pomalu jsem ochutnávala ten pocit svobody. Cvičila jsem někdy třeba jen 15 min a jen věci, co jsem věděla, že potřebuji. Neustálé nechápavé pohledy mých kolegů jako co to dělá? To jako neví, že má cvičit aspoň hodinu a musí mít určitý počet cviků a musí dělat to a to :)))). Dnes se tomu zasměji, ale měla jsem období, kdy mě takové poznámky strhávaly zpátky. Ale nedala jsem se, stále dokola jsem zkoušela víc poslouchat svoje tělo, sebe a méně ty ostatní a jejich těla. Je to pak jako zbavit se pout. Cvičit pro radost, neomezená časem a počítáním, to je osvobozující. Stále se zlepšovat v prováděném pohybu, ztěžovat si to podle svých sil a svých možností je krásný pocit. Přidávám si podle chuti, podle síly a podle možností svého těla. A pokaždé si dovolím pohyb si pořádně vychutnat. Nechci být robot, co provádí opakování, ale člověk, co má radost z podstaty pohybu. To vše mě posouvá k tělu, ve kterém se cítím stále lépe. Zakouším svobodu dívky ( pamatujete si ten pocit, kdy vás ještě nikdo nesoudil, za to jak vypadáte?) v těle ženy. Dobrý trénink se pozná, že se po něm cítíte lépe. Ne zbití a úplně vyšťavení. Tam je potřeba, aby vznikala chuť na další trénink. To je ten pocit a pak vzniká chuť se zlepšovat.