Miluji své tělo, sebe – co to znamená pro mne

Přijmout sebe sama se vším, milovat se celá tak jak jsem. Kolik lidí tohle dokáže? A kolik lidí ví jak na to, jak se to udělá, abych se měla ráda úplně celá. Jak to milovat, když se mi to nelíbí, když se mi na sobě nelíbí co vidím, břicho, zadek, nohy a chtěla bych jiné vlasy, nos atd… První věc je srovnávání. Media do nás slušně hustí, co je vlastně krása. Je to definované, ukázané, vyretušované. Tohle všechno většina ví a stejně se dál sní o ideálu, jak se k němu přiblížit. Kvůli tomu lidé podnikají drastické přeměny, formy diet, přepálí cvičení. Já byla stejná, chtěla jsem se přibližovat něčemu dokonalému. Ani jsem nevěděla proč. Prostě jsem si myslela, že když budu štíhlejší, hezčí, pevnější, že mě to samo o sobě udělá šťastnější. Budu se víc líbit okolí a sobě. A už tady jsem začala pozornět. Okolí na prvním místě? Proč, protože od jejich názoru se ubírala má nálada, moje vnímání sama sebe. Kde se to bere? Je to z dětství, přehnaný perfekcionismus jednoho z mých rodičů. Nic nebylo dost, pořád jsem musela být výkonnější, hezčí, chytřejší. A já se snažila ze všech sil a pořád to nestačilo. Tenhle vzorec jsem si plynule přenesla do dospělosti. Takže místo abych byla schopná vyhodnotit situaci rozumově, co mi může prospívat a co je pro mě dobré, jela jsem na plný plyn proti svému tělu. Protože jsem to chtěla mít rychle a hlavně úplně dokonalé. Protože až pak budu spokojená, ne teď :).

Opakované nemoci a výsledky, které mě stále neuspokojovaly v úměrnosti vydané energie mě pozastavily. Začala jsem se zajímat o psychologii a propojovat to s tělem. Se vztahem k sobě samotné. Takže mít se ráda aha, jak to mám udělat :)? Jako kouknu se na sebe do zrcadla a vidím co chci změnit a říkám si, mám se ráda, ale vím, že to tak doopravdy necítím. Protože je sto věcí, které chci změnit. :). Psychologové říkají, že je to proces, trvá to. Jasně takže nejdříve upustit od toho chtít vše hned. :). Protože to je dětinský přístup. Vše nejde hned, natož práce s tělem, se sebou. Ale to neznamená, že mě to neštvalo. Prala jsem se se sebou, s mým netrpělivým přístupem a opakovaně jsem zkoušela zvolnit. Cvičení, nároky na sebe ohledně těla, celkové nároky, co vše chci stihnout. Začala jsem více pozorovat sebe, v různých situacích. A to mě pomalu přivádí na cestu, kde chci být.

Pomalu jsem začala uzdravovací fázi cvičení – cvičila jsem půl roku třeba jen 20 min 2x týdně. Jen jsem dodržela to, že to nepřerušuji. Potřebovala jsem, aby mě pohyb začal nabíjet. Byla jsem ze všeho hodně unavená. Postupně mi síla začala růst, tak jsem podle chuti přidávala. Takový cílený a krátký pohyb, který jsem zvyklá dělat od mala, ale vždy v nějaké dravější formě, měl na mě uzdravující účinky. To byla úleva říct si, že můžu cvičit jak dlouho chci a ne jak dlouho by se mělo :))). (jako podle koho? :-))

Jídlo – řešila jsem s ním často smutek, samotu, špatnou náladu. Extrémy, buď jsem ve vypětí nejedla vůbec a nebo jsem do sebe nacpala sladké, aspoň chvilka uspokojení. Jenže to byl začarovaný kruh. Pořád se mi střídaly fáze, kdy jsme vše dodržovala správně, protože od mala inklinuji ke zdravějšímu způsobu života, ale emocím jsme poručit neuměla. Tak zase po troškách. Zkoušet, zkoušet, zkoušet to se sebou. Nevzdat se a nepoddávat se všem emocím, které mě ženou tam, kde nechci být.

Každý extrém ať už jde o cvičení nebo jídlo, je útěk od něčeho. Postupně po krocích se to dá zvládnout. Je to na dlouho, ale jde to. A to je otázka, co je to dlouho? Je rok, dva opravdu taková doba, když výsledkem může být ustálený rytmus na celý život? Pro mne už ne. Jsem ráda, že jsem se na tuhle cestu dala. Dnes po třech letech práce na sobě ze všech oblastí, můžu říct, že se mám ráda. Ráda se sebou zacházím tak, aby mi to bylo ku prospěchu. I když ještě stále se mi občas objevují chvilky, kdy se chce sáhnout po starém programu :)), jasně asi to potrvá, než to vymizí úplně :). Těch cvílí je ale málo. A když nastanou nevyčítám si to. Prostě se zase vrátím k tomu co mi dělá dobře a pokračuji.

Učit sama sebe co je pro mě dobré – jak se chci cítit ve svém těle? Chci cítit svobodu dívky, nehlídat se pokaždé, když si někde sednu, jestli mi něco leze :), neupozorňovat na nedostatky, ale všímat si toho co je dobré.

Nedostatky – každý o těch svých víme, tak s tím pracujme místo komentování jak co vypadá. Psychika, všechen náš život, to jací jsme je otisknuto v našem těle.

 

  • V držení těla, vzhledu – to je sebevědomí
  • Síla pružnost – to je odhodlání a zdraví
  • Pevnost těla – to je vůle

Když něčeho chceme dosáhnout je potřeba respektovat proces, že to nejde naráz. A užít si tu cestu. Tohle když jsem slyšela tak jsem si říkala jojo jasné, ale já chci výsledky :)). A neuměla jsem si to užít, nevěděla jsem jak se to dělá, jak k tomu dojít. Postupně jsem zkoušela víc prožít pohyb – cožeee? :) Jako že se na něj víc soustředím, na to co v ten moment dělám. Dokážu ho tím pádem víc cítit. A následně ho dělám lépe. Poslouchám tělo – chce se mi posilovat nebo tam síla není? Je to lenost, nebo ne? Tak vyzkouším pár cviků a mám odpověď. Když síla není, tak se jen protahuji a chodím. Prostě se hýbu, ale s ohledem na momentální stav těla. Už mi stačilo ignorovat potřeby a energické výdaje. Zkusila jsem si to představit, nakreslit – kde energii beru a kde ji vydávám. S tím se učím pracovat. Nejde jen vydávat aniž by se to neodrazilo na těle. Vše se nám vrací jak bumerang.Často neslyšíme, nehodí se nám to, ale opak je pravdou. Nevěřila jsem jak může být produktivních a efektivních 20 min plného soustředění oproti hodině pohybu, kdy tam plně nejsem. Př: při běhu nebo chůzi v posilovně koukání na televizi, čtení si. Hlavně ať uběhne stanovený čas. U posilování myšlenkami jinde, hlavně, že splním opakování. Tak takhle už ne. To tělo to pozná a nedá takové výsledky, jaké bychom mohli mít. Takže si můžeme odpovědět – chce se mi dát čas a energie do soustředění a tím mi bude vznikat lepší pocit, výsledky, lepší prožívání pohybu, kratší doba strávená cvičením? Nebo se mi chce plácat se neurčitě a nepravidelně v pohybech, kde nad tím nepřemýšlím a výsledky si budu leckdy jen přát? :)

Krásný den všem

Helena Bartošová